Jak jsem se seznámila s Aspergerem

12. července 2018 v 22:38 | Aspinka |  Já a Asperger
V minulém článku jsem vás stručně seznámila se svým životem před tím, než se u mě na Aspergerův syndrom vůbec přišlo. Dnes bych tedy na toto vyprávění navázala a popsala tu vyhrocenou situaci, která všechno rozsekla. :)

Ještě než jsem nastoupila na VŠ, kde jsem chtěla studovat český znakový jazyk, probíhalo akorát psychologické vyšetření u mé sestry, u které se krátce na to potvrdil právě Aspergerův syndrom. Byla jsem u jednoho z vyšetření s ní, abych mohla doplňovat některé informace o jejím dětství, jelikož jsem jí tak trochu nahrazovala druhého rodiče. :) Řeč se trochu stočila i na mě a psycholog, který vyšetření dělal, poprvé pojal podezření, že by se u mě mohlo jednat také o nějakou poruchu autistického spektra nebo sociální fobii. Jelikož jsem o žádném vyšetření ani neuvažovala a vnímala jsem sebe a sestru jako dvě úplně odlišné bytosti, které určitě nemohou mít stejný problém, říkal, že uvidím časem, že se to třeba změní tou vysokou školou. A měl pravdu, i když jsem se dlouho snažila, aby ji neměl. :))

Na vysoké škole vše probíhalo stejně - jedna kamarádka, která mě nakonec zradila bez jediného slova, minimum komunikace s ostatními, stres... Znakový jazyk mi ale šel a těšila jsem se na to, že budu tlumočnice. Musím říct, že vizuální forma "mluvení" mi byla mnohem příjemnější, a to i přesto, že ve znakovém jazyce hraje obrovskou roli mimika. Cítila jsem se ale v této formě vyjadřování velmi dobře a mnohem svobodněji.

Problém naopak nastával ve chvíli, kdy jsme museli povinně na nějakou akci Neslyšících, odkud jsme měli přinést zároveň potvrzení, že jsme tam skutečně byli. Navštěvovat akce jiné kultury bylo pro mě velmi těžké. Další protrpenou povinností byla dramatická výchova, která ale neprobíhala ani v mluveném jazyce, a v podstatě ani v tom znakovém. Velký důraz zde byl kladen zejména na pantomimu. Nakonec jsem to ale přežila, i když jsem si neustále počítala absence, abych předmět udělala, ale zároveň tam nebyla ani o hodinu navíc. :D

V druhém ročníku jsme si vybírali naše zaměření. Já měla od začátku jasno - chtěla jsem být tlumočník, takže jsem šla na tlumočnický modul. Těšila jsem se, co se zase naučím, jak budeme už zkoušet tlumočit, a byla jsem také ráda, že naší učitelkou byla výborná a velmi zkušená tlumočnice. Co víc si přát pro svou budoucí tlumočnickou kariéru než samotného "mistra". :) Jenže... Hodiny byly velmi náročné. Tlumočnický modul měl celkem 4 hodiny, při kterých se jen znakovalo. Domů jsem pravidelně odcházela velmi unavená a s bolestí hlavy. Nikdy jsem nevěděla, co mě tam čeká - zda budu muset tlumočit před celou třídou, něco předvádět, nebo se bavit s Neslyšícími. Podmínkou pro splnění byla vlastní přednáška o Neslyšících na jiné fakultě, na které se podílela celá třída. Týden předtím jsem měla neskutečné bolesti žaludku, které bych nerada někdy zažila znovu. Byla jsem doma na lécích, protože jsem celé noci bolestí nespala. Ač jsem měla pocit, že se z toho úplně složím, dala jsem to! Tolik mi na tom všem záleželo, že ten den jsem prostě vstala a zvládla to. Avšak naposledy.

O prázdninách měl můj přítel hned první den na dovolené těžký úraz, kdy hrozilo, že se už nikdy nepostaví na nohy. Všechen ten obrovský strach, stres, sebepřekonávání se v komunikaci se zdravotnickým personálem apod. nejspíš přispěly k tomu, že jsem školu nedokončila. Prošla jsem si velkým traumatem a po prázdninách jsem šla do školy už jen první týden. Na tlumočnický modul jsem už nešla, protože jsem se složila a nebyla jsem schopná další stres unést. A to byl ten zlomový okamžik.

Studium jsem přerušila a objednala se na vyšetření do NAUTIS. Čekací doba byla dlouhá, v mém případě rok a čtvrt. Během toho jsem se dala zase dohromady, a jelikož jsem byla na předběžném vyšetření, které ukázalo očekávaný Aspergerův syndrom, rozhodla jsem se nakonec se do školy už nevrátit a studium definitivně ukončit. Bylo mi to líto, měla jsem před sebou poslední rok a začínala jsem pracovat na své bakalářské práci. Přesto jsem byla přesvědčená, že dělám správně, a že by škola pro mě byla jen ztráta času. Pochopila jsem, že tlumočit nejspíš nikdy nebudu. Některé potíže by totiž sice odstranit možná šly, ale některé ne. Uvědomila jsem si, že bych práci tlumočníka nezvládla, protože to ve skutečnosti obnáší mnohem víc, než se na první pohled zdá. Kromě všeho toho stresu, nutnosti komunikace, vystupování případně před lidmi apod., to obnáší také určitou pohotovost, schopnost vnímat oba jazyky současně a schopnost si obsah správně vyložit a stejně tak správně přetlumočit atd. To jsou všechno věci, kterých já se svým AS nejsem schopná a nikdy nebudu. A tak jsem se vrátila k tomu, co mě stále bavilo, a co jsem vystudované už měla - začala jsem podnikat jako fotografka, kde jsem se nakonec našla asi ze všeho nejvíc - mohla jsem vytvářet určité umění, organizovat si čas sama a celkově být víc tím organizátorem. :)

Po podrobném vyšetření jsem dostala závěr: Aspergerův syndrom a sociální fobie.

Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím smířila. Měla jsem najednou pocit, že nevím, kdo jsem. Na jednu stranu jsem si připadala jako normální člověk a chtěla jsem, aby mě ostatní také tak vnímali, na druhou stranu jsem si připadala "nemocně a vadně". Nakonec jsem si ale uvědomila, že jsem vlastně pořád stejná, a že není nejmenší důvod se za své problémy stydět, protože nic z toho ze mě nedělá horšího člověka. Uvědomila jsem si také, že AS může být naopak i výhodou, že nemá jen černé stránky, a přestala ho tak vnímat jako nemoc, a začal ho vnímat jako součást sebe. Stejně jako jakoukoliv jinou svou vlastnost. :)



V dalším článku zkusím stručně shrnout, co Aspergerův syndrom vlastně je. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.