Jak se chovat k autistovi

22. července 2018 v 22:47 | Aspinka |  Já a Asperger
Hlavně NORMÁLNĚ. Tím, že se nás budete bát, budete kolem nás chodit po špičkách a budete s námi mluvit jako s méně inteligentními lidmi, tím opravdu ničeho nedosáhnete. Možná tak toho, že si o vás budeme myslet svoje a "ti vadní" budete víc vy. :D Ve světě si připadáme možná trochu jako mimozemšťani, ale cítíme se normálně a rozhodně nejsme hloupí!

Když potkáte člověka, který nebude mít na jedné ruce prsty, tak možná nebude hrát na klavír nebo kytaru, ale také se k němu budete chovat normálně, jen budete brát ohledy na jeho handicap - neposadíte ho třeba k tomu klavíru, nebo se ho narovinu zeptáte, zda "to něco" zvládne/může to dělat.

Stejně se chovejte i k nám. Normálně, ale buďte obeznámeni s tím, co autismus je, a s tím, že každý autista je jiný. Nebojte se se ptát, jak dané věci snášíme. Je lepší, když se zeptáte, ujistíte, projevíte o nás zájem, než když budete předpokládat, že to tak máme, protože jsme autisti. Někteří autisté, jelikož jsou citliví na hluk, nemají třeba rádi kino, protože je pro ně příliš hlasité. Až byste to předpokládali u mě, radost byste mi neudělali. Mně osobně kino třeba nevadí a chodím do něj ráda. Stejně jako na rockové koncerty, kde se můžu odreagovat a vyřvat. Ale když mě partner vezme na nějaký food festival, protože miluje jídlo (a já koneckonců také), tak z toho množství lidí šílím mnohem víc.

Stejně tak, když se nezachováme tak, jako to děláte vy, neurotypici, nezlobte se na nás, nekoukejte na nás skrz prsty, prostě to respektujte. :) Když se moc rozmluvíme, stačí nás na to jemně upozornit. Víme, že to děláme, ale ne vždy jsme schopni to postřehnout. :) Ale pozor, jemně neznamená náznakem! Potřebujeme jasný a čitelný signál. Řekněte to prostě narovinu, jen citlivě. Ne, že to na nás vybafnete až ve chvíli, kdy vás to bude rozčilovat a vy to na nás už vzteky spíš zařvete. :D

Rozhodně se k nám nechovejte lítostivě, nebo jako k pokusným králíkům. :)

Osobně jsem se setkala s lidmi, kteří na mě nic nepoznali, a stejně tak s lidmi, na které jsem působila všelijak a nevěděli, co si o mně myslet. Když se dozvěděli, že jsem autistka, bylo jim to jasnější, ale zároveň v tu ránu nevěděli, jak se ke mně mají chovat. A každý to pojme jinak - někdo bude lítostivý, někdo si mě raději nebude všímat, někdo si bude myslet, že jsem postižená, a někdo zaujme postoj, že jsem dost chytrá na to, abych se mohla přizpůsobit. Tyhle reakce prostě nesnáším! Proč se ke mně nemůžou chovat normálně a prostě jen brát ohledy na to, že se v něčem liším? Já se vždy snažím. Snažím se s lidmi vycházet, chápat zase jejich způsob chování a komunikace, ale mrzí mě, když to není oboustranný.

Ze všech těchto důvodů ve mně pokaždé hlodá taková ta pochybnost, jestli někomu vůbec říkat, že jsem autistka. Chtěla bych, aby mě takovou brali, ne aby na mě z nevědomí občas koukali jako na krávu, nebo jako na rozmazlenou holku, ale aby mě lépe pochopili. Současně se ale bojím, že se ti lidé začnou chovat nějakým z uvedených způsobů.

Také nemám ráda, když se někdo prostě nezeptá. Když ho zajímá, co to pro mě přesně znamená mít AS, nebo si není jistý, co všechno z těch příznaků se mě týká, nebo proč se chovám tak, jak se chovám, tak proč se normálně nezeptá? Já mu to vždy ráda přiblížím a vysvětlím. Není potřeba kolem toho kroužit jak kolem nakažlivé infekce. :)

Já, ani spousta dalších autistů, se za autismus nestydíme a mnohdy je to náš kamarád. :) Potřebujeme okolí, které bude vstřícné, a které nebude jen něco hrát, ale bude jednat narovinu a bude se o nás zajímat podrobněji a snažit se nás pochopit. Není potřeba se tvářit, že to neexistuje, nebo že je to něco špatného, něco, o čem se nemluví. Naopak. Podle mě je strašně důležité o tom mluvit, protože bez toho vznikají jinak právě ty mylné doměnky a předsudky. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.