Jak vnímám svého Aspergera?

15. července 2018 v 10:45 | Aspinka |  Já a Asperger
Možná jste si všimli, že ačkoliv mám Aspergerův syndrom, občas o sobě mluvím jako o autistce. Je to proto, že se to lépe říká, lépe vyslovuje, lidé tomu lépe rozumí a také proto, že rozdíl mezi AS a "čistým autismem" je velice těžko definovatelný. Existují dokonce teorie, že Aspergerův syndrom ve skutečnosti neexistuje. No, já nejsem odborník, co se týče nějakého názvosloví a odbornosti, jsem odborník jen na svůj život a svůj vlastní autismus. :D Ale co vím jistě, že obojí (jak Aspergerův syndrom, tak autismus) jsou poruchy autistického spektra. Tudíž, mně osobně je úplně jedno, jestli si budu říkat, že jsem Asperger/aspík/aspinka, nebo autistka.

Svého Aspergera vnímám především jako něco, co ze mě nedělá horšího člověka. Je spousta lidí, i jen v mém okolí, kteří se chovají hůř. Jsou sobečtí, vypočítaví, ubližují druhým... A já se mám stydět za to, že mám Aspergera? Proč? Vždyť jsem lepší člověk než oni. A teď se nechci nijak povyšovat, ale tohle je prostě fakt.

Asperger mi do života vnáší určité trápení, problémy, ale také dobrodružství a humor. Dokáže ovlivnit spoustu věcí, které ze mě dělají mě. Je to pro mě víc povaha a styl myšlení než nemoc. Je to pro mě souhrn toho, co mi jde, a co ne, a co se nějakým způsobem opakuje i u jiných lidí. Určitý vzorec chování a myšlení, který se nazval jako porucha autistického spektra.

Kdo ví, kdo nebo čím bych vlastně byla, kdybych neměla Aspergera. Možná někdo úplně jiný. Možná bych dělala něco úplně jiného. Možná bych neměla tak úžasný vztah, jaký mám. Možná bych měla víc peněz a nebyla na nikom závislá. Možná bych byla pařmenka od nevidím do nevidím. Možná bych vůbec nebyla tak milý a chápající člověk, jaký ve skutečnosti jsem. Kdo ví... Ale já jsem spokojená taková, jaká jsem. Jsem taková od dětství. Tak jsem se narodila. Nechci být někdo jiný. Nechci dělat něco jiného. Focení a koníčky, které mám, mě baví. A nebýt Aspergera, třeba vůbec nefotím, třeba na to nemám žádný talent, třeba bych neměla smysl pro detail apod. Těch věcí, které by mohly být jinak, je strašně moc. A tohle všechno, ani nic z toho nechci zahodit kvůli těm pár detailům jako je určitá pracovní neschopnost, stres a občasný kolaps, ani kvůli ostatním lidem, kteří mě nechtějí nebo nedokážou brát takovou, jaká jsem. Raději se občas totálně složím, než abych byla někdo jiný. A ty ostatní problémy? To snad nestojí ani za řeč. Každý má nějaké ty nedostatky, nějaké slabosti. :)

Je těžké být autistou ve chvíli, kdy musíte vstoupit do světa "normálních" lidí (neurotypiků), kteří od vás něco očekávají, kteří pro vás nemají pochopení, nebo mají dokonce předsudky. Když je na vás vyvíjen nátlak, že něco musíte, protože se to tak dělá, protože je to tak "správné", protože je to slušnost. Když se musíte neustále nějak bránit, obhajovat se, vysvětlovat... a bez výsledku. Mimo tyto situace jsme ale, my autisti, vlastně šťastní lidé. :)

Pokud se podivujete nad tím, proč slova jako "normální" nebo "správný" píšu do uvozovek, je to proto, že jsou to slova nepřesná. Neurotypici vnímají jako normální všechno, co zapadá do jejich vzorce. A nechci říct, že nemají pravdu. Chci říct, že nikdo neví, kdo tu pravdu má. Co je normální? Co je nenormální? Kde je ta hranice? Kdo to určil? Je to tak správně? Podle čeho se soudí? Podle většinové společnosti? Ale i to, čeho je málo, může být správné a normální. Nevím, jestli já jsem normální nebo ne. A neví to nikdo. Proto nemám ráda, když lidé soudí podle ničeho. Podle domněnek. Kdo jim vůbec dal právo to vlastně určovat a ukazovat na někoho, že není normální? Co když jsme normální všichni? Co když nic není špatně? A nakonec i ano, co když ti normální jsou zrovna ti autisti? Já to nevím... Vy snad ano...? Pokud ano, proč jste tady a ne někde v nebi jako Bůh?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.