Moje dětství a puberta aneb Doba před Aspergerem

12. července 2018 v 22:36 | Aspinka |  Já a Asperger
Na to, že mám Aspergerův syndrom se přišlo až během studia na vysoké škole. Tomuto zlomu se budu ale věnovat až v jiném článku.

Aspergerův syndrom samozřejmě není získaný a jeho příznaky jsem pochopitelně měla již od útlého dětství. Tehdy ale ještě nikdo Aspergerův syndrom v podstatě neznal, a tak se na mě koukalo prostě jako na to extra stydlivé a trochu zvláštní dítě.

Když jsem byla malá, byla jsem prý hodně plačtivá a dráždivá. Rodiče si se mnou tedy opravdu velmi užili. :D Já jim to vynahradila tím, že když jsem povyrostla, byla jsem naopak zlaté dítě, které bylo klidné a vydrželo si hodiny a hodiny hrát samo. Ačkoliv jsem byla holčička, panenky mě moc nebraly (já chtěla živé miminko!), a místo toho jsem zbožňovala hru s autíčky. S těmi bych si konec konců nejraději hrála dodnes. :D Všechna autíčka měla jasně dané pořadí, jak jezdila za sebou, různě se mezi sebou kamarádila, hádala se, zkrátka jsem je tak trochu polidšťovala. Jízda s autíčky byla celkem dost pomalá, rozhodně jsem nebyla na nějaké bouračky apod. Já si jízdu maximálně vychutnávala, až dokud jsem nedojela do cíle, což bylo většinou někde na výletě, u moře, případně cestou ještě u pumpy, kde autíčko po autíčku pěkně natankovalo. Je však pravda, že po tom, co jsem si stavěla silnici a parkoviště z pastelek, nasbíraných kaštanů, případně jiných věcí, dojela s autíčky do cíle a ideálně ještě zpátky, byla jsem z takové hry značně vyčerpaná. Ale bavila mě snad jako nic jiného. :)

Co se týkalo nějaké sociální komunikace a školky, tak s cizími lidmi jsem nechtěla vůbec mluvit, nereagovala jsem na ně, skoro jako bych prý byla neslyšící. Ignorovala jsem je, bavila se jenom s maminkou a za tu se také před cizími schovávala. Ve školce jsem lpěla spíš na jedné, dvou kamarádkách, kterých jsem se držela. S cizími dětmi jsem se nebavila vůbec a na dětské hřiště jsem chtěla jít jen, když tam zrovna nikdo nebyl. Ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem spokojené dítě. Bohatě jsem si vystačila sama a vyhovovalo mi to tak - mohla jsem si hrát podle svého, nikdo mi do toho nemluvil, nemusela jsem dělat žádné kompromisy, měla jsem vše perfektně pod kontrolou. Byla jsem ale také perfekcionista. Když se mi nepovedl nějaký obrázek nebo výtvor tak, jak jsem si představovala, hned jsem se naštvaně rozplakala a maminka mi musela vysvětlovat, že i tak je to krásné protože, a protože... Tím mě zároveň hodně naučila a její slova si pamatuji dodnes a dokážu na spoustu nevyvedených věcí koukat s nadhledem a hledat v nich ty krásy, co mě mamika učila. :)

Obecně jsem byla velmi pečlivé a snaživé dítě. Přesto mi maminka chtěla dát odklad, ale jelikož do školy šly všechny moje kamarádky ze školky, šla jsem nakonec s nimi, bez odkladu. Do školy jsem se těšila a bavila mě. Tehdy se u mě možná poprvé projevila moje "úchylka" na papírnictví - všechny ty tužtičky, pastelky, sešítky, barevné obaly apod. :D Psaní jsem milovala a miluji ho dodnes. Jen s matematikou jsem se nekamarádila, a už když nám paní učitelka řekla, že se příště začneme učit počítat do 20, přišla jsem domů a plakala jsem, že do 20 počítat nechci, že to nezvládnu. No, bez prstů to nezvládám v podstatě dodnes... :D V té době jsem si také vytvořila prvního imaginárního kamaráda "Jánemámjméno" - někoho, kdo byl jako já, kdo mi perfetkně rozuměl, a s kým jsem si mohla povídat, ale jen když jsem chtěla. :D :) (Imaginárních bytostí bylo potom ještě několik).

V druhé třídě jsem přestoupila na jinou školu (z vesnice do velkoměsta), kde jsem si našla také několik kamarádek a zvládala i školy v přírodě. Učení mi šlo, do školy jsem byla vždy perfektně připravená, penály a sešity na lavici jsem měla vyrovnané jak podle pravítka. Sešity jsem měla upravené a prostě perfektní. :D Když jsme měli v sešitech okraje, abychom věděli, odkud máme psát, byla jsem jediná, kdo to nedokázal respektovat a psala jsem ještě asi další centimetr od oněch vyznačených okrajů. Narýsované okraje ve mně zkrátka vzbuzovaly pocit konce stránky, a tak mi to nějak nešlo tam začít psát. :D Na angličtinu jsem byla nejlepší, nebo minimálně jedna z nejlepších ve třídě a paní učitelka mě hrozně chválila. Dodnes nechápu, jak se to stalo. Naopak problémy jsem měla hlavně s vlastivědou. Ty letopočty, jména, "cizí" slova, která se již nepoužívala, to všechno pro mě bylo utrpení a zásadně se se mnou musela učit maminka, která se snažila mi to vše nějak lépe přiblížit a vysvětlit.

Na druhém stupni začaly první vážnější problémy. Naše malá Céčková třída se rozdělila do A a B. Najednou jsem se tedy s pár lidmi od nás ocitla v obrovské třídě, kde se navíc mezi sebou znali a zapadnout tam pro mě bylo prakticky nemožné. Do toho se začali na jednotlivé předměty střídat učitelé, kteří nebyli zrovna moc milí a nakloněni nějakému individuálnějšímu přístupu. Ve třídě jsem měla jen jednu kamarádku, která ale v té době byla také trochu zvláštní, zejména co se týkalo jejího sociálního postavení, a tak jí ostatní šikanovali. To pro mě byl samozřejmě další stres, a tak po tom, co jsem byla několikrát nemocná a měla už spoustu hodin zameškáno, jsem se nakonec vyčerpaně zhroutila, že do té školy už nechci. Chtěla jsem do školy do malého města, v které jsme se byly kdysi podívat a moc se mi líbila. Město jsem navíc už z dřivějška znala a líbilo se mi.

Maminka mě tedy nakonec přehlásila tam. Ještě než jsem nastoupila, paní ředitelka mi podala pomocnou ruku a nabídla mi, že bych si vzhledem k problémům mohla zopakovat 6. třídu. Dostala bych se tak do třídy, kde jich tou dobou bylo asi jen 8. Navíc se jednalo o jazykovou školu, a tak bych nemusela dohánět rok němčiny, abych se dostala do dalšího stresu. Souhlasila jsem a poslední měsíc nebo dva jsem do školy po dohodě chodila jen 1x týdně, abych si v klidu zvykla na nové prostředí a lidi. Po prázdninách jsem znovu tedy nastoupila do 6. třídy. Měla jsem ale problém se tam nějak skamarádit, a tak mi paní ředitelka podala další pomocnou ruku a nabídla mi, abych si do školy brala svého pejska. Pak už bylo všechno dobré. Aspoň v rámci možností - stále jsem zažívala stres, byla často nemocná, visela prakticky jen na jedné kamarádce a nerada se seznamovala s dalšími. V angličtině jsem začala plavat, nerozuměla jí, i když jsem se snažila, a konverzace s rodilým mluvčím jsem nadevše nenáviděla. Za to němčina byla zase oblíbený předmět, na který jsem se nemusela skoro ani učit. Asi mi holt v těch jazycích jdou vždy jen ty jednoduché začátky. :)

V 7. třídě jsem se zovu setkala se šikanou, nakonec jsme ve třídě zbyli jen 4, 8. třída byla zase celkem v pohodě. Naučila jsem se celkem seznamovat se s novými lidmi, pokud udělali první krok, a víc jsem se přiblížila onomu "normálu". Jen některým situacím jsem se vyhýbala. Například jsem se nedokázala sama sejít s kamarádem někde, kde jsem to neznala, a tak vždy musel z vedlejší vesnice on za mnou. Puberta ale pro mě byla jednoznačně nejméně sociálně-fobické období, a to i přesto, že jsem přestala chodit na obědy a jedno období jedla dokonce jenom doma.

Mezi tím vším moje mladší sestra začala chodit do školky, rodiče se rozvedli, my se definitivně přestěhovaly do maloměsta a já se po X letech sblížila se starým známým, který se mi stal nejlepším kamarádem vůbec, a který, tím že byl starší, mi možná trochu nahrazoval takový ten mužský vzor, který mi již od dětství scházel. Nakonec to byl ale právě on, kdo spustil celou lavinu zrad. Ke konci puberty jsem se tak víc a víc přesvědčovala, že se lidem nedá věřit, čímž jsem se ocitla znovu ve svém vlastní osobním světě, do kterého jsem odmítla kohokoliv vpustit. Uvědomila jsem si, že mi to za to nestojí. Mít kamarády, kterým se nedá věřit? Proč? A ty, o kterých si myslím, že se jim věřit dá a mohu se s nimi otevřeně bavit? Proč bych to dělala, když i ten nejlepší může zradit? Jednou mu za to ale možná poděkuju, že mě tomuhle naučil a dal mi takovou facku do života. :)

Na střední školu jsem šla, jako správný Asperger, na uměleckou. :D Ta se pro mě nijak nelišila - pár kamarádů, spousta dalšího stresu, byla jsem často nemocná a hrozilo mi propadnutí z angličtiny. Právě díky té jsem se však sblížila se svým životním partnerem, který mě trpělivě doučoval a stal se mou životní láskou a jediným člověkem, ke kterému jsem si nakonec znovu vybudovala bezmeznou důvěru. :) Školu jsem nakonec úspěšně dokončila. Na vysokou školu mě sice nevzali, protože jsem chtěla vyzkoušet jiný obor a přes maturitu jsem se nezvládla tak rychle a dobře připravit, ale o rok později jsem už byla vysokoškolská studentka. :) O tomto období ale už zase v jiném článku. :)

Co se týče vztahů, na které bývá v souvislosti s PAS spousta otázek - ano, stejně jako spousta Aspergerů, mám problémy s flirtem - co není řečeno přímo, jako by skoro ani nebylo. Potřebuju jistoty. To byl možná také důvod, proč jsem první vztah měla až v 16ti letech. Pochopení jsem se v něm však moc nedočkala, stejně jako v následujících dvou dalších. Vztah pro mě byl potěšením, že nejsem sama, ale zároveň povinností. Více rozpitvávat to tady ale opravdu nebudu. :) Vše se změnilo až s tou mou životní láskou, která mě naučila nejen důvěře, ale i té lásce a... všechno dopadlo nejen dobře, ale dokonce nad očekávání a dnes máme již 8 let naprosto báječný vztah, který bych za nic na světě nevyměnila. :)


V následujících článcích se zaměřím na počátek mojí diagnózy, a také na stručné shrnutí rysů Aspergerova syndromu a sociální fobie. V tomto článku vše, co bylo označeno tučně, byly právě ony projevy AS. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.