První návštěva u psychiatra

15. července 2018 v 10:46 | Aspinka |  Já a Asperger
Nedávno jsem byla u jedné psychiatričky v Praze. Normálně bych k ní asi nešla, protože jsem neměla v plánu začít brát léky, i když ta možnost mi byla nabídnuta. Jenomže autismus se léčit nedá, dá se léčit jen sociální fobie a úzkosti, ale moje sociální fobie není tak strašně moc dramatická, abych chtěla brát léky, které vás vždy nějakým způsobem změní, a na které musíte den co den myslet. A můj autistický mozek má tolik lepších věcí na přemýšlení, že léky dlouhodobě není schopen ani uhlídat. :D Spousta autistů vám navíc řekne, že se léčit nechtějí, že jsou takto spokojení a jediné, co jim chybí, je vstřícné okolí. Paní, která se autismem zabývá, tuto myšlenku zároveň potvrzuje.

K psychiatričce jsem šla tedy zejména z jednoho prostého důvodu. V NAUTIS mi řekli, že s mou diagnózou mám nárok na invalidní důchod a příspěvky na péči. Oni k napsání posudku však nemají potřebné pravomoce. Ty má psychiatr spolu s praktickým lékařem. Být na invalidním důchodu se mi původně moc nechtělo, možná i kvůli tomu všemu stresu okolo - návštěva psychiatra, návštěva obvoďačky, zajít na příslušný úřad... Nic příjemného. Jako spousta autistů však nejsem schopna plnohodnotně pracovat, a to ani jako fotograf. Sice se v tom cítím dobře, ale nejsem schopná zvládnout víc zakázek za sebou, nebo dokonce během jednoho dne. To opravdu jen zcela výjimečně, ale to mě finančně nezachrání. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že ten stres překonám, abych mohla být samostatnější. Viset finančně jen na partnerovi nebo rodině se mi přeci jen moc nechce.

Pokaždé, když mám někam jít, je mi hrozně blbě. Mám křeče v břiše, chce se mi zvracet... Těšila jsem se, až budu konečně v ordinaci a trochu ze mě to napětí z čekání opadne. Jenomže paní psychiatrička měla zpoždění, a to celkem dost velké. Jako autistka jsem z toho byla pochopitelně celkem dost na nervy a měla chuť se zvednout a jít domů. Už jsem to čekání nemohla vydržet! Naštěstí jsem ale zároveň spíš kliďas, a tak jsem to nějak prostě vydržela. Paní psychiatrička navíc působila na první dojem celkem mile. Byla velmi usměvavá a pozitivní. Na mě až příliš. Ale bylo to mnohokrát lepší než to, co mě čekalo uvnitř.

Když jsem se konečně dostala nařadu, cítila jsem se snad ještě hůř. Z nějakého (pro mě nevysvětlitelného) důvodu na mě celé prostředí, celá situace nepůsobily vůbec dobře. Dovnitř jsem šla s maminkou, abych měla oporu a paní psychiatrička ji zároveň využila k doplňování informací z dětství. Napětí ve mně stoupalo. Z usměvavé a pozitivní psychiatričky se stala paní, která se skoro ani neusmála, měla jsem z ní pocit, že se mnou mluví jak s postiženým člověkem a do toho ta nepříjemná témata jako úraz mého přítele, který jsem špatně nesla a špatně nesu dodnes.

Chápu, že je potřeba se pošťourat i v tom nepříjemném a být to jenom o tom, tak sem možná ani svůj zážitek nepíšu. Vrcholem všeho však bylo, když mi psychiatrička začala vnucovat léky. Opakovala, že je to na mně, že je brát nemusím, když nebudu chtít apod., ale já se nedokázala ubránit pocitu, že to nemyslí vážně, a že mi ty léky vyloženě podsouvá a snaží se mě přesvědčit o tom, jak je potřebuju. Měla jsem pocit, že jsem dala jasně najevo, že se mi nechce je brát, že tu potřebu necítím, ale ona to nerespektovala (podotýkám, že od začátku věděla, proč u ní jsem, a že léčit se chci případně v první řadě přímo v NAUTISu). Nepřišla ani žádná otázka, co bych si já představovala, co bych já chtěla. Automaticky předpokládala, že ty léky brát budu, a když jsem dala najevo, že nechci, tak následovala bitka argumentů, proč je brát ale mám. Byla přesvědčená o tom, že jsem ve svém životě nešťastná, že žiju v izolaci, že správné je chodit se bavit, chodit na párty apod. Ale nikdo se mě nezeptal, jestli chci žít podle toho, co ona považuje za správné. Nepřipadám si jako v izolaci, a i kdyby, tak já jsem ale takhle spokojená. A chodit na párty? No v tom mi zrovna léky ani nepomůžou, protože paní psychiatričce, i přesto, že věděla očividně všechno nejlíp, asi nedošlo, že párty je pro mě náročnější mnohem víc autisticky, protože je to prostě spousta vjemů, než sociálně-fobicky. Já nemám problém jít mezi lidi, chodím i na koncerty, a klidně i přímo do kotle, a jak ráda! Jen některé situace v životě mi dělají problém, ale to v rámci možností zlepšujeme i s přítelem sami a úspěšně. Nevidím tedy důvod, proč bych měla brát hned něco tak zásadního jako antidepresiva.

Sladkou tečkou na závěr bylo, že když paní doktorce došly argumenty, tak mi řekla: "Víte, já vám něco řeknu... a bude to krutý... bude to hodně krutý... ale vy jste nemocná." Ač bych to do sebe nikdy neřekla, zvedla jsem se ze židle, že tohle poslouchat nebudu, že mám možná Aspergera a SF, ale že kdyby lidé nebyli tak bezohlední a bezcitní, žádný problém bych ani neměla. Potom jsem odešla a vrhla se, byť s křečí v žaludku, jak když mi ho někdo rve na kusy, do náruče svého partnera, který čekal za dveřmi. A v tu chvíli se mi konečně začalo ulevovat.

Nesložila jsem se proto, že by bylo tak těžké slyšet, že jsem nemocná, ale kvůli té bezmoci, že lidé si prostě jedou svoje, myslí si, že ví všechno nejlíp, ale přitom mě neznala ani hodinu a vůbec mě nerespektovala. Za její drzost jsem považovala i to, že můj přítel mě sice podporuje, ale prý, že ho to dlouho bavit nebude. Jen pro zajímavost - já jsem s tím přítelem 8 let a máme naprosto báječný vztah, že bych si lepší přát už ani nemohla. A po 8 letech oba víme, co v sobě máme, jaké máme kvality a myslím, že i on moc dobře ví, s kým celou dobu žije a určitě nemá v úmyslu mě kvůli AS opouštět, když mě naopak sám podporuje v tom, abych se hlavně nijak neměnila, protože mě právě takovou miluje. :) Podle ní musím přijmout, že svět je takový, jaký je, nesnažit se to měnit, a být co nejvíc samostatná a ideálně nikomu nevěřit, na nikoho nespoléhat. Asi mě chtěla zbavit veškerých mých jistot, které člověk v životě vůbec může mít.

Paní psychiatrička si můj odchod samozřejmě vyložila po svém, přesně jak jsem čekala. Prý odmítám přijmout svou diagnózu, to, že jsem nemocná, můj odchod byl vyústěním narůstajícího stresu ze situace a mám pocit, že jsem odsouzena k tomu, abych žila ve světě zlých lidí. Tak jen na vysvětlenou...

  • Já neodmítám svou diagnózu. Zpočátku, jak jsem už psala v jiném článku, jsem s tím měla možná trochu problém, ale já naopak svou diagnózu přijímám natolik, že víc to ani nejde. :D
  • Ano, odmítám přijmout, že jsem nemocná. Když se setkám se vstřícným člověkem, nemám žádný problém. Žádný. Sama se sebou jsem také spokojená. Tak proč bych se měla považovat za nemocnou? Ten, kdo by se měl léčit jsou lidé, kteří odmítají odlišnost, kteří jsou zákeřní, kteří ubližují jiným lidem, zvířatům, přírodě, kteří jsou akorát protivní, že po nich vůbec cokoliv chcete.
  • Můj odchod byl především vyústěním narůstající bezmoci a pocit, že s takovýmhle člověkem nemá smysl se bavit, nechat se uvrhat do toho stresu a nechat si vnucovat něco, co nechci, s čím se neztotožňuju, a nechat ze sebe dělat div ne nesvéprávného blázna (a teď nic proti lidem, kteří mají skutečně problém a musejí brát léky).
  • To, že jsem odsouzena žít ve světě zlých lidí je trochu přehnané, ale ve své podstatě to tak je. Nebo vy máte pocit, že civilizovaný svět je nádherné místo, lidé jsou zlatíčka, kteří nikomu a ničemu neubližují, všichni se mají rádi a respektují se? No to asi sotva... :) Paní psychiatrička asi jen nedokáže čelit té pravdě, že lidé zkrátka nejsou taková sluníčka, ale ta špatná jsem zase já, protože proti tomu protestuju. :)

No, takže návštěva u psychiatra byla pro mě opravdu záživná a nejsem sama. Lidé, ani psychiatři se k nám bohužel neumějí chovat a o PAS toho ví méně, než by bylo potřeba. Ale takhle svět bohužel funguje. Paní psychiatrička na mě působila jako paní, které se samotné v životě moc nedařilo/nedaří. Jak už jednou někdo napsal v recenzi na ní, možná by měla nejprve ona sama zvážit nějaké léky a naučit se skutečně respektovat názory a přání druhých. Nejsem nesvéprávná, mám JEN Aspergera a myslím si, že dokážu sama nejlépe posoudit, zda jsem nemocná, a zda se chci/potřebuju léčit. Nemám žádnou nemoc, kterou by si člověk nebyl schopen uvědomovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.