Vypínání a shutdown

10. srpna 2018 v 20:19 | Aspinka |  Já a Asperger
Nedokážu se dlouho soustředit. Když někdo mluví delší dobu v kuse, prostě se začnu tzv. vypínat, abych předešla meltdownu. Ale ne jen proto. Prostě mi to ani jinak nejde. Nedokážu tu pozornost udržet. Když mi třeba volá táta, je schopný mluvit několik dlouhých minut v kuse, aniž by mě pustil ke slovu. Nerada mu proto volám, protože mě tím úplně vyšťaví. I maminka je celkem hodně upovídaná, ale jelikož jí mám ráda a nemá si pořádně s kým jiným pokecat, tak vždycky zatnu zuby. :D Ale jinak si s lidmi mnohem raději píšu. Nebo je mi příjemnější, když v té debatě aspoň nejsem sama a tak nějak si můžu tím spíš dovolit vypnout, protože za mě po tu dobu může reagovat i někdo jiný. Nikdo nemá ponětí, jak se mi tím vždycky uleví!

Není to o tom, že bych lidi nechtěla poslouchat, že by mě nezajímalo, co říkají. Ano, někdy mě to moc nebaví, ale to asi každého. Ale je to hlavně o tom, že mi to prostě po delší době ani nejde. A když to dokážu, jsem potom neskutečně vyčerpaná a nikdo na mě ideálně nesmí už ani promluvit, dokud se zase neoklepu. Dokud je konverzace vyrovnaná, mám k tomu co říct, tak to ještě jde, ale když nevím, co říkat, je to mnohem horší. Navíc nerada skáču do řeči a nerada říkám, že už nemůžu, a tak poslouchám, poslouchám, až nakonec nevím pořádně, o čem je řeč... :D

U psaní je to mnohem jednodušší, tam nejsem nucená odpovídat hned a i to soustředění mi vydrží mnohem, mnohem déle, než když musím poslouchat. Tímto se tedy omlouvám všem, který jsem právě naštvala, že je vlastně vůbec neposlouchám, ale já se fakt snažím! Jen někdy holt poslouchám víc jen váš tón, gestikulaci a mimiku, než vaše slova. :D

Kromě toho, že napůl přestanu poslouchat, vypínám také oči. A to ještě mnohem častěji. Oční kontakt je pro mě velmi náročný, a pokud mám poslouchat, musím holt vypnout nějaký jiný smysl, a tím je právě zrak. Zatímco lidé si potom mohou kvůli tomu myslet, že je neposlouchám, protože koukám někde okolo, nebo koukám prostě tzv. do blba, ve skutečnosti je poslouchám vcelku dobře. Může to být ale signál, že se blíží doba, kdy je poslouchat už nebudu. V praxi to totiž vypadá asi následovně:

Někdo na mě mluví a obrazně řečeno mi "vymlouvá postupně díru do hlavy". Já, jelikož ho chci poslouchat, ale cítím, že se zdánlivě blíží smyslové přehlcení, tak "vypnu" oči a začnu se víc soustředit právě na sluch. Po nějaké době to ale přestane stačit, a tak začnu postupně vypínat i ten sluch a začnu méně a méně vnímat, o čem je řeč. Jelikož to tomu člověku z jakéhokoliv důvodu nechci říct (bojím se, že se urazí, nebo ho ve skutečnosti poslouchat chci, anebo nechci, ale nechci být prostě sobecká), nedovolím mozku, aby se vypnul úplně a jedu až do úplného vyšťavení. To potom vypadá tak, že buď opravdu vypnu a přestanu poslouchat, nebo následuje okamžitý plnohodnotný shutdown, kdy se konverzace ukončí a já potřebuju dočasný smyslový klid. Pokud se mi tohoto klidu nedostane, začnu hraničit s meltdownem, tedy zhroucením.

Ač se může zdát, že "se vypínám" v (pro mě) extrémnějších případech, ve skutečnosti se můj mozek vypíná průběžně celý den. Ať už je to v těchto případech, nebo u televize a jiných činností, většinou nějakým způsobem náročnějších.

Ve škole se mi třeba stávalo, že jsem vypínala při testech a bylo to hodně nepříjemné. Bylo pro mě těžké zpracovat nějakým způsobem zadání, soustředit se na něj, a ještě přemýšlet nad správným řešením. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si zadání četla třeba 10x a nemuselo být zrovna ani nějak náročné. Ale prostě jsem vyloženě cítila, jak nemůžu zapnout ten správný čudlík v mozku, abych se začala soustředit na to, co že to vlastně čtu.

Ač je to trochu choulostivé, je to také velmi zajímavé, takže to napíšu. Podobná situace se mi totiž stává, i když jdu na záchod. Prostě se vždycky nějak zamyslím (celý den nedělám nic jiného, než že přemýšlím) a najednou zjistím, že jsem tam déle, než bych chtěla být, a že jsem tak nějak vlastně zapomněla, že tam jsem... :D A i když mi to dojde, dá mi kolikrát ještě spoustu práce potlačit aspoň na chvíli všechny ty myšlenky a vykonat konečně potřebu. :D

Dalo by se říct, že tak nějak vypínám kdykoliv můžu, i když vlastně nevypínám. Vypínám se vůči okolí, ale můj mozek zároveň jede na plné obrátky. Jen se ponořuju sama do sebe, do svých myšlenek. Protože ty myšlenky mám vždy a pořád, a čím víc věcí bude kolem mě, které si budou vynucovat mou pozornost, tím víc se mému mozku budou zavařovat kolečka. Proto raději vypínám. Ovšem pozor, ne každé vypnutí je hned zmiňovaný shutdown. Ten je až před meltdownem a je fází, když na člověka, který shutdown prodělává, nesmíte mluvit a nic po něm chtít, jinak u něj riskujete právě ten meltdown. Ale když jsem vypnutá jen tak během dne, neznamená to, že na mě nesmí nikdo mluvit... :)

Kolikrát nedokážu přes aktivitu mozku v noci ani spát. Pořád se budím, nebo celou noc "něco dělám" v tom smyslu, že se mi zdají živé sny o tom, že pořád něco dělám a pořád něco vymýšlím apod. Bohužel, jelikož ten mozek to vymýšlí doopravdy, občas se stane, že se opravdu moc nevyspím... Můj mozek je prostě holt strašně aktivní, akorát ne ve chvílích, kdy ho potřebuju... :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.