Jak jí autista...

1. října 2018 v 12:35 | Aspinka |  Já a Asperger
Nedávno jsem se opět na jedné stránce pro autisty setkala s tím, jak autisté jedí. A jelikož se s tím do určité míry ztotožňuji jako autistka také, rozhodla jsem se o tom napsat další článek.

Někteří autisté mají v jídle svá pravidla. Například, že jednotlivé suroviny musejí být od sebe zřetelně oddělené. Samotnou by mě upřímně zajímalo, jak autista zvládá jídla jako třeba rizoto..., ale nedivila bych se, kdyby někteří autisté opravdu na talíři jednotlivé suroviny třídili, nebo je jedli podle nějakého vzorce. Já si vždycky myslela, že jím úplně normálně a nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo jakkoliv souviset s autismem. Po tom, co jsem si ovšem přečetla zkušenosti jiných autistických lidí, uvědomila jsem si, že možná na tom není nic vyloženě divného, má to kolikrát vlastně i svou logiku (jak už to u autistů bývá :)), ale přesto to určité autistické prvky vykazuje.

Když jsem četla nějaké příspěvky o tom, jak autistické děti třídí například nějaké bonbony, ať už podle barev nebo tvaru, vzpomněla jsem si na sebe a lentilky. Když jsem byla mladší a měla jsem lentilky, ráda jsem si je všechny vysypala na stůl a potom z nich začala buď tvořit nějaké obrázky, nebo si je třídila podle barev. Samozřejmě jsem je potom podle těch barev také systematicky jedla. A ještě lepší by bylo, kdyby ten počet barev byl stejný. :)

S rizotem a podobnými jídly, které prostě mají být nějak smíchané do čehosi nespecifikovatelného, nemám obvykle problém. Jde-li ale o "běžná" jídla, vyžaduji určitý systém. Například knedlíky nikdy nesmím mít polité omáčkou. Omáčka musí být vždy vedle knedlíků, abych si je mohla máčet sama. Stejně tak u jiných omáček. Když si třeba s partnerem dáme smetanovou omáčku od nejmenovaného prodejce, k ní masové kuličky a kaši, tak zatímco partner si omáčku lije ideálně přímo na tu kaši, tak já jí potřebuju mít vedle. Párkrát jsem se dokonce pokoušela na talíři ještě předtím vytvořit z masových kuliček jakousi "přehradu", abych si vytvořila ještě malé suché místečko na brusinky. Moc se mi v mém tvoření nevedlo, a tak jsem to vzdala. Že bych z toho ale byla nadšená a ten pohled na ty brusinky smíchané s omáčkou mě ani trochu nerozrušoval, to se říct opravdu nedá. :)

Dalším mým, v rodině velmi známým, zvykem je, že zásadně jím popořádku. Tedy například jedna brambora, jedno maso, jedna brambora, jedno maso... atd. Pokud mi to na konci nevyjde, prostě zbytek nechám na talíři. Chutě potřebuju vyrovnávat, a to nelze, zbydou-li mi na talíři například jen samotné brambory. A tak vznikají ony vtipné situace, kdy se mi všichni smějou, že zásadně nechávám na talíři jedno sousto. Někdy je to tedy i tím, že už prostě nemůžu, což taky nikdo nechápe. Ale když mi prostě něco chutná, tak i když už nemůžu, snažím se to dojíst. Občas se ale stane, že těsně před cílem už OPRAVDU nemůžu! Jindy zase nemůžu mnohem dřív. To když mi něco nějak extra nechutná. To mi pak stačí o polovinu menší porce a cítím se sytá. Kdybych se přemáhala, nejspíš bych se pozvracela a dané jídlo bych už v životě nechtěla vidět, ani o něm slyšet.

Obecně platí, že nerada míchám chutě, ale neplatí to samozřejmě vždy. Třeba šlehačku na svíčkový jsem kdysi hodně nesnášela a dodnes mi nějakou radost nedělá. Nedejbože, když se vykoupe v té omáčce, to je hnus!

Myslím, že o jídle by mohla vyjít možná i menší knížka, protože je to opravdu velmi zapeklité téma. Zatímco u něčeho nesnáším míchání chutí, u něčeho se bez toho zase neobejdu. Partner nemá problém cokoliv slátat dohromady. Nemá ani problém si dát do pusy poslední zbytek taveňáku, který by se jinak zkazil. Já bych to nesnesla. Věci jako tavený sýr nebo pomazánky, musí být zásadně na pečivu. A podle toho, co to je, tak někdy záleží také na jakém pečivu. Třeba salám si dám raději s rohlíkem než s chlebem, ale marmeládu si dám zase raději naopak právě s tím chlebem. Maso ve sladké marinádě nesnáším. Maso má být slané, ne medové. Krupicová kaše s kakaem se nesmí míchat. Nechápu lidi, kteří si to kakao do té kaše zamíchají. A takových věcí by se našlo určitě ještě spousta... :)

Na závěr mohu tedy říct jen jediné: Stravování je opravdu věda. A u autistů to obvykle platí dvojnásob, protože k tomu všemu bývají navíc ještě i vybíraví. Je spousta autistů, kteří neradi zkouší nové věci, a to se často týká právě i jídla. Co kdyby nám to nechutnalo...?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petra | E-mail | 1. října 2018 v 21:53 | Reagovat

Dobrý den,

měla bych na Vás dotaz a předem se omlouvám, pokud to bude znít, jako když se ptám laboratorní krysy. Měla jste období, kdy jste vyžadovala pouze omezený počet potravin? Můj syn má vybrané 4 potraviny, které jí už cca 7 let a ani náznakem nechce zkusit nic jiného. U něj ale nemám nejmenší šanci dočkat se relevantního vysvětlení. Co by přesvědčilo Vás, abyste zkusila něco jiného - nového? Mockrát díky, Petra

2 aspinka | 2. října 2018 v 8:36 | Reagovat

Dobrý den Petro,

pokud si dobře pamatuji, tak takové období jsem nikdy neměla. Je sice pravda, že jsem k novému jídlu většinou nedůvěřivá a vždy potřebuji popsat, jak dané jídlo chutná a ideálně i říct, zda si dotyčný myslí, že to bude chutnat i mně :-D, nicméně většinou zvítězí zvědavost. Pokud někdo o něčem tvrdí, jak je to dobrý, a že by mi to mohlo chutnat také, byla by škoda o takovou dobrotu případně přijít, a tak to prostě risknu. :-)

Neznám ani Vás, ani Vašeho syna a každý jsme jiný, ale kdybych si situaci Vašeho syna představila u sebe, asi by mi nepomohlo nic jiného než to, co jsem napsala. A případně čas. Spoustu času. Kdyby mě měl někdo do něčeho nutit, asi by se mi to nejen nelíbilo, necítila bych se dobře, ale co teprv, kdyby mi to "něco" opravdu pak nechutnalo? Měla bych to tomu dotyčnému ještě více za zlé, že mě nutí jíst něco tak odporného... :)

Mám zkušenost, že některé věci vyžadují opravdu i několik dlouhých let ke změně a nejlíp fungují, když člověk začne sám chtít. :) Některé věci se naopak nezmění nikdy... :) Tak jako tak je přístup okolí (pochopení, trpělivost, tolerance, motivace...) řekla bych velmi klíčový.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.