Cesta vlakem - co všechno jsem potřebovala vědět

1. listopadu 2018 v 15:50 | Aspinka |  Já a Asperger
Včera jsem si potřebovala vlakem zajet na poštu nedaleko od Prahy, kde jsem původně bydlela u maminky. Ačkoliv už každým dnem dostanu novou občanku kvůli změně bydliště, nějaké dopisy mi přišly ještě tam. Cestu jsem měla naučenou jen z Hlavního nádraží, ale jelikož jsme se mezitím s partnerem přestěhovali do jiné části Prahy, nebyla by to ta nejrychlejší cesta. Novou cestu jsem s ním však absolvovala jen jednou a vůbec jsem z ní nebyla moudrá. Nyní mě měla čekat samotnou. A jelikož to není úplná sranda dostat někoho jako jsem já na jiné místo cestou, kterou dostatečně neznám, rozhodla jsem se napsat stručný článek o tom, jak mě partner na cestu musel připravit. :)

První, co nás zajímalo, byl samozřejmě přesný spoj a odjezd. Část cesty jsem naštěstí znala, a tak to nebyl takový problém. Dvě pro mě známé cesty ovšem spojit dohromady už bylo náročnější. Potřebovala jsem na mapě, konkrétně na Street View, vidět, kde přesně vystoupím, kam půjdu, kudy, jak to tam bude vypadat. Z autobusu jsem se tedy naučila cestu na nádraží, které jsem už měla trochu v paměti. Následně jsem potřebovala vědět, kterým vlakem přesně pojedu, ujistit se, že nemůžu nastoupit do jiného, z jaké strany přijede, na jakou bude pokračovat, kolikátou stanici musím vystoupit a přestoupit na jiný vlak. Když mi partner řekl, abych se dívala na displej na přijíždějícím vlaku, kam jede, musel mi najít fotky toho konkrétního vlaku a ukázat mi, kde na něm onen displej bude. Věděla jsem totiž, že vlak je dost velký, displej může být kdekoliv na něm, do toho bude v pohybu a mohla bych tak displej snadno přehlédnout, nebo si ho nevšimnout včas. No, možná je to nemožné, ale já potřebovala jistotu, že se mi to nestane. :)

Na přestupném místě jsem opět potřebovala na mapách vidět, kde pravděpodobně vystoupím, a kde budu čekat na další vlak, který znám už z dřívějška. Zdálo se, že jsem dobře připravená a partner slíbil, že mě bude cestou navigovat. Lístek jsem si naštěstí kupovat nemusela, jelikož jsem měla stále ještě celou cestu předplacenou.

Když jsem druhý den odcházela na autobus, měla jsem v hlavě jen jeden jediný čas. Čas odjezdu vlaku. To pro mě bylo hodně zásadní, jelikož jsem si potřebovala předtím dojít ještě na WC. Na nádraží jsem se naštěstí dostala včas, nastoupila do vlaku a jela. Partner mi napsal SMS, že kdyby mi Lítačka dělala problémy, abych ukázala předplacený kupon, který mi poslal do mailu. "Sakra, to mi to nemohl říct dřív?! Co když mi to bude dělat problémy? Co když se budu muset s někým dohadovat kvůli kuponu?" Zatrnulo mi, ale doufala jsem, že to dobře dopadne. E-mail jsem si raději rovnou zkontrolovala, že tam kupon opravdu je. Napadlo mě si ho stáhnout do mobilu, ale bála jsem se, že ho potom nenajdu, a tak jsem to nechala být.

Jen co jsem z vlaku vystoupila a měla přestupovat, byla jsem na místě úplně dezorientovaná. Den předtím jsem na tu mapu koukala a bylo mi to naprosto jasné, ale najednou se mě zmocnila panika! Telefonování nemám ráda, a tak jsem doufala v SMS. Okamžitě jsem příteli psala, kde jsem, na jaké koleji mě to vyhodilo, a kam přesně mám jít. Nevěděla jsem, za jak dlouho mi jede další vlak, a tak jsem se bála, že mi nestihne odepsat. Nervózně jsem přešlapovala několik sekund na místě, než mi přišla SMS. Partner mě znalý mi poslal perfektní instrukci: "První ostrůvek od budovy". Nenamáhal se ani mi psát kolej, ani nástupiště, protože asi věděl, že bych si nebyla 100% jistá, zda je to ono. Ostrůvek byl pro mě mnohem pochopitelnější a jasnější, a tak jsem s klidem už jen čekala na vlak. Zbytek cesty jsem znala jak svý boty, takže žádné komplikace naštěstí už nenastaly. Cestě zpátky jsem se vyhla, jelikož mě nakonec neplánovaně odvezla maminka autem. :))

Tak to byla zase jedna ze zapeklitých situací v životě aspíka. :) Nutno ještě podotknout, že hrála velkou roli jistota aspoň v části cesty a také to, že jsem aspoň jednou tou cestou už jela. Kdybych měla jet vlakem někam úplně do neznáma, bylo by to o hodně horší a nevím, jestli bych vůbec jela. Hodně by záleželo asi na celkové náročnosti dané cesty, na mém momentálním rozpoložení, a tímpádem odvaze, a také na tom, zda by byl přítel na telefonu, kdyby se cokoliv dělo. Stejně jako teď. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.