Je dobré znát diagnózu? Není to na škodu?

1. listopadu 2018 v 15:18 | Aspinka |  Já a Asperger
Poměrně nedávno se mě maminka ptala, zda je dobré tu autistickou diagnózu vůbec znát? Jestli ten člověk potom nepoleví akorát zbytečně ve svých snahách, "nešprajcne se" a nezačne se na to třeba i vymlouvat kdykoliv se mu něco nechce? Moje odpověď byla a je zcela jednoznačná - rozhodně je dobré tu diagnózu znát!

A teď k tomu ostatnímu. Možná jste si prošli něčím podobným - někdo z vašich blízkých dostal diagnózu poruchy autistického spektra a vy jste možná měli dojem (a nejen dojem), že se ten člověk nějak změnil. Že se přestal třeba tolik snažit, začal o své diagnóze více mluvit, jako by se na ní chtěl vymlouvat apod.

Neříkám, že to není možné, aby se někdo na svou diagnózu záměrně vymlouval, lidé jsou různí. U takového člověka si ale popravdě myslím, že je úplně jedno, jestli tu diagnózu zná nebo ne, protože takový člověk si vždycky najde něco, na co se může vymlouvat. :) Já bych tedy chtěla mluvit o tom zbytku, kteří se nevymlouvají, i když to tak může vypadat.

Je potřeba si uvědomit pár věcí a podívat se na svět očima autisty. Autista, který neví, že je autista, žije ve světě, kterému nerozumí, a který nerozumí jemu. Cítí se jiný, ví, že je jiný, může si připadat horší, méněcenný, protože toho třeba nezvládá tolik jako ostatní, nebo nezvládá ty běžné věci. A nebo se zkrátka "jen" chová jinak, má jiné zájmy, odlišné názory... A jelikož je na něj ze všech stran vyvíjen tlak, může se snažit to nějak překonávat, zvládat a "zavděčit se", i když to mnohdy ani nestačí. Takový autista často nerozumí ani sám sobě. Neví o tom, že by byl nějak nemocný, cítí se zdravý a přesto má problémy, které ostatní nemají. A okolí ho kvůli tomu nemusí ani moc dobře přijímat, protože je to "podivín", "cíťa", "rozmazlenec" a já nevím, co všechno by se o něm tak dalo říct.

A teď si představte, že takovýto člověk najednou zjistí, že má PAS. Na jednu stranu může mít zpočátku problém to přijmout, protože on sám si zároveň připadá zdravě, "normálně", a protože se může setkávat s předsudky vůči autismu. Zároveň se mu však strašně uleví, protože se o to začne víc zajímat a začne víc rozumět sám sobě. Najednou lépe rozumí svým myšlenkám, svým problémům, své únavě a stresu, svým odlišnostem, svému chování v různých situacích a začne nejspíš i lépe rozumět svému okolí, protože u některých věcí bude vědět, že "takhle to mají neurotypici, a takhle to máme my, autisté". Může začít lépe rozlišovat hranice, kde je on, jeho nedostatky a přednosti, a kde jsou nedostatky a přednosti neurotypiků.

A co se týče toho následného polevování a "vymlouvání se", to nemusí být o ničem jiném než o tom, že před diagnózou ten člověk nerozuměl pořádně ani sám sobě, ani okolí, snažil se být "jako oni", i když mu to nešlo. Stálo ho to spoutu energie, sil, vyčerpání, enormního každodenního stresu a výsledek přesto nebyl takový, jaký by měl být. Po diagnóze, když člověk sám sobě začne rozumět lépe a přijme se takový, jaký je, nemá už potřebu se okolí zavděčovat a může nejen být víc sám sebou, ale také začít využívat služby asistentů, místo telefonování začít trvat na SMS a e-mailech apod. Zkrátka má mnoho možností, jak se mu okolí může přizpůsobit, tak proč by toho nevyužil? Proč by se měl celý život akorát nervovat a snažit se přizpůsobovat jen on? I s těma všema úlevama může zažívat více stresu než neurotypik, silnější emoce, stále bude citlivější na některé podněty... Tak proč by si měl dělat ze života naprosté peklo, když existují možnosti, jak může žít šťastně a spokojeně?

Všichni si chtějí v životě zajistit co největší pohodlí, tak proč by si ho nemohl chtít zajišťovat autista? Jen proto, že je "jen" autista? Že je vlastně celkem normální a může se přizpůsobit? Ne každý autista se může přizpůsobit. A pokud si myslíte, že je v pořádku, aby se přizpůsoboval autista, který může, tak to jen svědčí o tom, že si nedokážete představit, jak se autista může ve skutečnosti cítit, a co se v jeho těle a mozku může dít... :) Autisté se přizpůsobují den co den. Ne všemu se dá totiž vždycky vyhnout. Ale je zbytečné chodit za hranice svých sil jen proto, aby okolí bylo spokojené, místo toho, aby samo hnulo prstem. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.